První zmínka o Nemojově je z roku 1528. Trutnovský kronikář Simon Huttel zaznamenal:

„Léta Páně 1528 dne 8. února v úterý před Valentinem byl sepsán výtah z trutnovské manské knihy u Dvorských desk v Praze, co se týká statečku  N e m o j o v i c e , ležícího u Království a patřícího Petrovi Boreckému, což bylo zapsáno v české řeči. “

  • V roce 1543 je Nemojov pustou vsí, příslušející s kusem Labe k trutnovskému zámku (opět použito Nemojovice).
  • V roce 1615 se připomíná majitel Nemojova, je jím Jan Kamberský z Kamberka na Nemajově.
  • V roce 1654 ves Nemegowicze jako součást panství Třemešná.
  • V roce 1790 byl Dolní Nemojov součástí panství Sadová a náležel ke statku Třemešná, uvádí se rovněž název Nieder Emaus nebo Nieder Nemaus.
  • V roce 1836 se poprvé úředně připomíná Horní Nemojov, ale také Ober Nemaus. Horní Nemojov byl součástí panství Žireč.
  • V roce 1850 úředně používány názvy: Niedernemaus – Nemaňov Dolní, Nemaus – Nemaňov, Neu Nemaus – Nemaňov Nový.
  • V průběhu let se pak podoba ustálila na názvech Dolní Nemojov (Nieder Emaus), Horní Nemojov (Ober Nemaus – součást Království III), Nový Nemojov (Neu Nemaus – součást Království III).

Tyto tři obce vyhlížejí jako jediná vesnice rozptýlená mezi lesy na levém břehu Labe, která je rozdělena na tři díly.
Horní Nemojov (Ober Nemaus) měl v roce 1836 18 domů a 86 obyvatel, většinou Čechy. Obec byla přifařena k Bílé Třemešné, tvořila součást panství Žireč, jako Horní Nemaniow.
Nový Nemojov (Neu Nemaus) – součást statku Debrné a panství Žireč, jehož majitelem byli Martin a Klara Wagnerovi. V polovině 19. století měl 16 domů a 59 obyvatel, převážně Němců. Uváděn jako Nemaňov Nový.
Dolní Nemojov (Nieder Emaus) měl v polovině 19. století 95 domů a 629 obyvatel, většinou Němců. Byl součástí panství Sadová, jeho majitelem byl hrabě František Harrach. Přifařen byl k Bílé Třemešné a byl součástí statku Třemešná.

V Tereziánském katastru není u Dolního Nemojova uveden počet domů. Osedlých bylo celkem 5 osob, z toho 2 zahradníci a 3 chalupníci. Celkem měla vesnice výměru 38 strychů polí, 7 strychů pastvin a 1 strych luk, jako vedlejší obživa je uváděno předení a obchod. (1. polovina 18. století)
Horní Nemojov měl podle Tereziánského katastru 7 domů. Bydlel zde zahradník, 1 chalupník, 1 krejčí a 1 tkadlec. Ostatní obyvatelé se živili předením a obchodem. (1. polovina 18. století)
Nemojov (Horní) a Nový Nemojov byly po roce 1850 součástí obce Království III. Náležel k jezuitskému panství Žireč. V roce 1696 bylo v Nemojově, tehdy zvaném již Horní Nemojov, 6 domů. V roce 1810 měl Nemojov 18 domů a 86 obyvatel.
Nový Nemojov vyrostl v letech 1835 – 1836 na pozemcích statku Debrné. Dům čp. 1 – hostinec byl nejstarším domem v Novém Nemojově, byl postaven v roce 1835. Každý osídlenec obdržel 3 míry (čtvrtce) půdy, stavební právo a 120 zlatých, za to byl povinen 14 denní robotou v roce na statku Debrné. Dům čp. 13 nebyl vůbec postaven, po čp. 12 následovalo čp. 14. Myslivna byla přestavěna v roce 1856, na místě staré, postavené ve 30. letech 18. století.

Dolní Nemojov (Nieder Emaus) měl v roce 1908 101 domů a 485 obyvatel, katolíků, z nichž 301 bylo Němců a 184 Čechů. Katastr obce tvořilo 172 ha a 71 m2 půdy. Většina obyvatel se živila tkalcováním. Obec byla přifařena k Bílé Třemešné. Škola byla zprvu 2-třídní, nynější školní budova je z roku 1877. Až do té doby chodily děti do školy v Kocléřově a Huntířově. V roce 1810 začal jakýsi muž vyučovat česky v domě čp. 2. V roce 1835 se česky vyučovalo v domě čp. 54, později v domě čp. 16. Nakonec byla česká škola otevřena v domě čp. 22. V roce 1873 bylo zahájeno vyučování v německé obecné dvoutřídní škole.

V roce 1528 prodal Hereš ze Zálesna a na Třemešné před manským soudem vTrutnově dvůr Nemogowitze (lenní dvůr) s lesy, polemi, loukami, pastvinami a kusem Labe svému strýci Petru Boreckému ze Zálesna a Burgu. Až do roku 1594 patřil k panství Třemešná. V roce 1594 se uskutečnil prodej na Adama Zilvára z Pilníkova. V roce 1651 přešla Třemešná a s ní Dolní Nemojov k panství Sadová. Tehdy stála na místě pozdější školy skupina domů (dvůr). Po zrušení dvoru byla půda rozprodána osídlencům – bylo jich 28. Nově vystavěné domy tvořily Sadovou ulici (třídu). V roce 1790 měl Dolní Nemojov 17 domů. V roce 1835 již 86 domů a 542 obyvatel.
Po roce 1848 byl Dolní Nemojov, Nemojov a Království III spojeny v jednu obec.
V současnosti má obec Nemojov 4 katastrální území, 545 trvale žijících obyvatel 210 domů k trvalému bydlení a 90 objektů k rekreaci.

Popis dobové chalupy tak, jak ji zaznamenal místní kronikář:
„Roubená stavba byla z trámů se dvou stran osekaných, které byly natřeny ponejvíce tmavočervenou barvou. Mezery mezi neosekanými stranami trámů byly vymazány „mazanicí“, tj. jílem s plevami a po vyschnutí obíleny. Pouze část zadní stěny byla kamenná, neboť k ní přiléhala ze síně „černá kuchyň“ s komínem. Střecha bývala slaměná (došková) a lomenice prkenná. Pod kabřincem bylo zasazeno prkno se švabachovým nápisem, jménem majitele a s letopočtem. Bohužel, nezachoval se u nás ani jeden takový nápis. Vzhled takových chaloupek byl velmi líbivý, ale málokdo za tou prostou krásou dovedl vidět chudobu, či dokonce bídu v jejich nitru. Okénka malá jako dlaně se nedala ani otevírat, aby z nich nevypadlo sklo, všelijak slepované papírem nebo olověnými páskami. A v zimě, kdy mezi okny byl rozložen  mech, se okna vůbec neotevírala. Bylo škoda tepla … U přední stěnystavení bývala kamenná zásep, na níž stála hranice rozšlapaného palivového dříví nebo hrubé kusy pařezů. Pod záspí bylo hnojiště s nekrytou louží. Na podzim byly obkládány všechny strany domku buď chvojím, slamou nebo kapradím, aby mrazivé zimní vichřice nemohly do světnice. Domovní dveře bývaly zavírány „na klapku“ s provázkem naven prostrčeným a na noc dřevěnou závorou uvnitř. Někde bývaly domovní dveře „půlové“ (na vodorovno), jejichž hoření část bývala ve dne otevřena, aby bylo v síni světlo. Síň mívala podlahu z upěchované hlíny nebo kamenných dlaždic. Z ní vedly dřevěné schody na půdu a dveře do malého chléva s jednou nebo i více kozami. Poklopem v podlaze síně umístěným se chodilo do sklepa. V zadní části síně býval komínový prostor s otvorem pece a naproti dveře do komory, která sloužila za špižírnu a někde i ke spaní. Dveře u světnice bývaly na zimu obkládány slaměnou rohoží nebo pytlovinou. V malém prostoru světnice byl umístěn nejjednodušší nábytek: stůl s trnožemi, lavice podél stěn a u kachlových kamen, přitisknutých k peci, postel se slamníkem a pruhovanými peřinami, asi dvě židle s vyřezávanými lenochy a v koutě u dveří police s hrníčky a mísami, v níž byl okován i rodinný archiv a rodinná pokladnice „v hrníčku“. Strop byl poválkový, tmavý, podlaha prkenná až na část u kamen, kde buď hliněná nebo kamenná. A do toho prostoru byly postaveny dva, někde i tři tkalcovské stavy. Protože jedno lůžko na spaní nestačovalo, spávaly děti na zemi nebo na peci, někde dokonce i na půdě. Kolářova babička, zvaná všeobecně „Martinka“, spala na půdě až do svých 94 let a říkávala, že by jinde ani neusnula. V rohu světnice vysíval kříž, vyzdobený papírovými růžičkami a po obou jeho stranách obrazy svatých.“